Co se nám událo od dubna...Jsem v tom...
Uběhlo víc jak půl roku, a všechno to, co mi obrátilo život trošku jiným směrem začalo přesně 29.4.2018. V celku den jako každý jiný, ráno jsem vstávala do práce a čekala mě další otravná 12ti hodinová směna. Jen to má trošku hlubší význam v tom, že jsem už měla přes týden zpoždění. Řekla jsem si, že teda konečně použiju ten test co si doma syslím v šuplíku, protože jsem za něj dala skoro 3 kila a chtěla jsem ho použít až to vážně bude vypadat nadějně. Šla jsem do koupelny, použila test a pro větší napětí jsem ho položila opačně na vanu a šla dál pokračovat v ranní rutině. Uběhlo asi 5 minut, a mě se tak klepaly ruce, že už jsem se prostě musela podívat. V hlavě mi běželo asi milion otázek a odpovědí, jedna z nich hlavně byla "Neřeš to, když tam nic nebude nevadí, stejně jsi měla antibiotika na zuby". Otočila jsem test = "+2-3" . "No ty vole" a pak hluboká propast v hlavě. Konečně to vyšlo, a to jsem si tolikrát představovala jaký to asi bude pocit, až to zjistím. No, totální výpadek myšlenek. Jestli čekáte že manžel mě s brekem objímal, tak realita byla trošku vtipnější. Přišla sem za ním s testem a on si v 6 ráno sedl na postel a řekl mi "Ty vole". Zvláštní jak jsou ty reakce podobné co?
Moje nejkrásnější období ženy pokračovalo tak, že jsem první tři měsíce opravdu věděla, že jsem těhotná, celé jsem je problila - nedá se říct ani zvracela. Bylo mi příšerně, a tak i práce šla stranou, takže místo 12ti hodinových směn jsem jela 24h doma u záchoda. Místo toho abych přibírala jsem za tohle období zhubla ze 62 na 58kg a po 3 letech jsem zapnula kraťasy, které jsem se tak dlouho styděla vzít si je na sebe. No, škoda že to vydrželo jen takovou chvilku, a teď už je období kdy spíš vypadám jak hroch a nezapnu skoro nic. Potom už jsem se do práce podívalal jen párkrát a skončila jsem nakonec doma na rizkovce. Žádná pecka to není, ze začátku bylo pořád co zařizovat pro prcka, ale teď už jen čekám na porod, a že se ještě načekám. Ach jo,. co budu asi říkat potom.
Téma pohlaví bylo v naší rodině od první chvíle co se naše rodiny dozvěděli, že budeme rodiče. Já měla už ale od začátku tušení, že to prostě bude chlap. Moje mamina samozřejmě lamentovala, že by to chtělo už nějakou buchtu, že moje neteř nemá žádnou holčičku k sobě. Smůla pro ní, hned na prvním ultrazvuku nám doktor řekl že to vypadá na kluka. Byl prostě tam.
Jméno? myslíte že byla hádka? Kdepak, můj manžel má díkybohu stejný vkus na hodně věcí jako já a tak nikdy moc neprotestuje když s něčím přijdu. A tak jsme se přes Tomáše, Tobiáše a Štěpána nakonec dostali ke jménu Mikuláš. Ačkoliv se mi často stává, že slýchávám názory typu "Ježiš chudák kluk" nebo "Ježiš dyt bude mít všechno v prosinci", jelikož termín máme konec prosince až začátek ledna. Prostě nedá se svítit, nám se letní jména nelíbila a my jsme přece rodiče no ne?
A tak ubíhá čas, já pomalu začnu 8. měsíc těhotenství. Cítím se jako chodící happy hippo, nebaví mě celkem nic moc. Moje hormony se dají přirovnat k horské dráze, ale není to jen o tom co všechno nesmím. Třeba ten pocit, když se prcek mele je strašně zvláštní. Je to takovej malej vetřelec v mém těle a díky 4D technologii jsme měli už i možnost vidět jak asi vypadá. To dítě nejspíš bude mít můj frňák, takže asi fakt bude můj, ale ta věta "To je můj syn" na to si prostě budu muset zvyknout. Doufám, že se ze mě po porodu nestane jedna z těch naprosto neschopných matek, ale asi nestane protože každá máma je přece dobrá.
A co je vlastně nejzvláštnější? Od první minuty kdy žena zjistí, že čeká ten malej zázrak se o něj už vždycky budete bát a vždycky bude na prvním místě. Díkybohu, že nás ten dáreček taky potkal a už se na něj moc těšíme :)